Klub    30.09.2025   |    Redakce

Dlouholetý sportovní funkcionář, kterého si dlouho všichni spojovali s libereckým Slovanem. Dnes je ovšem sedmašedesátiletý Libor Kleibl na druhé straně řeky. Jako předseda představenstva SK Artis bude pohárové osmifinále MOL Cupu proti Liberci sledovat se smíšenými pocity – Podještědí vnímá stále jako svůj druhý domov.

Libore, co jste si řekl, když jste se dozvěděl los?

Upřímně – radost jsem z toho neměl. Hrát proti klubu, ve kterém jsem fotbalově vyrostl a od roku 1996, kdy tam vstoupila naše firma, jsem tam začal aktivně působit… Od roku 2002 až do důchodu jsem tam pracoval. Takže jsem si přál jiného soupeře, je to těžké. Ale jednou to stejně muselo přijít. Je to zvláštní, když v koutku duše se na to možná člověk i trochu těší.

Takže pikantní to je?

Určitě. Já jsem si říkal, že pokud postoupíme a dostaneme Slovan, bude to hned v prvním kole. Je to kdo s koho. A pohár se v Liberci vždycky bral vážně – vzhledem k historii a dvojitému triumfu. Dvakrát jsme ho zvedali nad hlavu, třikrát jsme padli ve finále. Vždycky tomu byla přikládána velká vážnost. Je to příjemná vstupenka do Evropy a Slovan ani jiné ambice mít nemůže.

Byl jste u toho ve všech případech?

Byl jsem u toho třikrát.

A u těch tří titulů se Slovanem jste byl také?

První titul jsem zažil ještě jako fanoušek, ale deset dní nato už jsem nastoupil jako ředitel. To jsem k tomu přišel tak trochu jako slepý k houslím. Ten první byl ještě za Pepy Jinocha, ale u dalších dvou titulů už jsem ten pohár zvedal taky.

Jak vás vlastně osud zavál do Liberce?

Z Ivančic to bylo jednoduché. Studoval jsem na Slovensku a v devatenácti letech, jako voják z povolání, jsem putoval do Liberce. Zůstal jsem tam až do důchodu. Pracoval jsem ve firmě, která koupila fotbalový klub, a protože jsem jí do toho pořád mluvil, dopadlo to tak, že jsem to nakonec dostal celé na starost.

Dá se říct, že jste celoživotní fotbalista.

Je to tak. Od devatenácti let jsem v Liberci hrál fotbal ve dvou místních klubech. Závodní kariéru jsem ukončil ve 44 letech a hned jsem se pustil do profesionálního fotbalu – trochu paradox.

A Liberec vás naučil tomu řemeslu?

Ano. To se nedá naučit ze dne na den, to si člověk musí odžít. Ale k fotbalu musí mít člověk vztah, pokud to chce dělat. Jak říká jeden nám blízký funkcionář z vrcholového fotbalu: my funkcionáři jsme tak trochu pacienti. A je to pravda – kdo to chce dělat naplno, musí tomu obětovat všechno. Když se mě někdo ptal na pracovní dobu, říkal jsem vždycky: od 2. ledna do 30. prosince.

Máte v Podještědí ještě přátele nebo lidi, s nimiž jste v kontaktu?

Ano, všechny přátele tam mám. V kontaktu jsem se všemi. Když přijedu do Liberce, vždycky se na klubu zastavím. Jediné, co se obměnilo, jsou hráči. Když jsem se nedávno díval na zápas se Slavií, z toho kádru už tam toho moc nezůstalo. Ale ostatní lidi – ti jsou tam pořád.

No ale i majitel je vlastně jiný, paradoxně naopak zase Brňák.

S panem Kaniou jsem se potkal jednou u podpisu smlouvy a podruhé, když jsem navštívil zápas. Pár slov jsme spolu prohodili.

A jak jste se dostal následně do Artisu? Už se mohlo zdát, že jste za funkcionářskou etapou zavřel dveře…

Když jsem odešel do důchodu, zůstal jsem ve vedení Slovanu a nepočítal jsem s tím, že bych ještě někdy začal aktivně pracovat. Byl jsem dva roky v důchodu. Ale pana Faita jsem znal už dřív. Bavili jsme se spolu, když jednal o vstupu do Zbrojovky. Některé věci jsme konzultovali, občas jsem mu i oponoval. A když přišla nabídka podruhé, nezbylo mi nic jiného, než pověsit montérky z domácích prací na hřebík, sednout do auta a přijet do Brna. A začalo se pracovat ihned.

Dá se říct, že jste měl za úkol to tu rozjet, když už jste měl největší zkušenosti s vedením profi klubu?

Na to bych si nehrál, ale pravda je, že všichni vstupovali do neznámého prostředí. Nikdo z nás Líšeň pořádně neznal. Šli jsme do toho po hlavě. Museli jsme rozšířit a zprofesionalizovat realizační tým a zdokonalit zázemí. A tak to šlo jedno po druhém. A jde to vlastně dodnes. Ve fotbale práce nikdy nekončí. Je to kolotoč – hráči přicházejí a odcházejí, totéž funkcionáři. Kde to nefunguje, musí se zasáhnout.


Jaké je to hrát proti klubu, ve kterém jste vyrostl? A komu budete fandit..?

Je to hrozné. Ale v životě platí jedno heslo: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“

Tipoval byste výsledek?

Ne. Nikdy jsem netipoval výsledek vlastního klubu a zůstanu tomu věrný i teď. Když se mě někdo zeptá, uteču s odpovědí.

Díky a těšíme se.

Já ne… (smích)